Přísloví prý pochází od indiánského kmene z Dakoty. Možná jste ho už slyšeli. Možná jste se u něj pousmáli, stejně jako já, když mi ho poprvé řekl bývalý kolega. Tehdy jsem si ho nechala proplout kolem uší jako něco, co se mě příliš netýká. Přišlo mi to vtipné, ale jaksi… neosobní. Jenže pak se něco stalo. Něco, co se vlastně stávalo opakovaně po delší dobu. A to přísloví mi znovu zaznělo v hlavě. Tentokrát jinak. Silně. Jako hlas, který už nelze ignorovat.
Celý svůj život vnímám jako jednu velkou výzvu. Od samého počátku. Jako bych se už v prenatálním věku rozhodla, že to nebude jednoduché, ale že to zvládnu. Ta vnitřní bojovnost, touha nevzdat se a dojít až na konec, mě provázela vždycky. Díky ní jsem mnohé překonala, mnoho dosáhla, co by jiní už dávno vzdali. Beru ji jako DAR. A možná i díky ní jsem si dlouho myslela, že když se jednou spálím, stejné chyby už opakovat nebudu.
Ale dělám je. Obzvlášť ve vztazích v životě, které jsou mi nejbližší, ať už pracovní nebo soukromé. Protože mi nich záleží. Protože odpouštím, i když ta druhá strana možná o to ani nestojí. Protože jí možná na tom tolik nesejde, možná má jinak nastavené vnímání, jiné hodnoty. Ale to nevadí, odpuštěním se uvolňuji. Protože nechci dělat stejné chyby jako mí rodiče.
Možná to znáte taky. Protože hledáme omluvy pro chování, které by nás jinak zraňovalo. A zraňuje i tak. Ale my jsme zvyklí zůstávat. Vydržet. Dát ještě jednu šanci. Ještě jednu. A pak další.
Až jednoho dne přeteče nádoba.
Začneme si všímat, že jsme unavení. Vyčerpaní. Prázdní. A že v nás vyhasla radost. Že už jen fungujeme, ale nežijeme.
Co se děje, když zůstáváme příliš dlouho?
Zvenku to může vypadat, že všechno běží. Ale uvnitř… něco pomalu umírá.
Když setrváváme v prostředí, které nás vyčerpává – ať už je to vztah, práce, nebo životní nastavení – začínáme ztrácet kontakt sami se sebou. Slábne naše vnitřní jiskra. Začínáme pochybovat o své hodnotě. Přestáváme věřit, že by pro nás mohlo existovat něco jiného, lepšího. Začínáme věřit, že je to náš úděl.
Tak dlouho se přizpůsobujeme, až zapomeneme, kdo jsme.
Začínáme přebírat cizí přesvědčení. Často děláme kompromisy, které jdou proti našim vlastním hodnotám. A v těle se hromadí napětí – které se časem, když se neřeší, může projevit i fyzicky. Bolestí, nemocemi, nespavostí, ztrátou chuti do života. Zůstávání v nefunkčních vzorcích nás stojí daleko víc, než si připouštíme.
A přitom… právě my držíme klíč od vlastních dveří.
Moje cesta na ostrov
Nejtěžší rozhodnutí v mém životě? Odejít. Přesídlit. Nejen ze vztahů v domovině nebo z práce, ale opustit celý dosavadní systém, prostředí, jazyk, zvyky. Přestěhovat se na ostrov – daleko od všeho, co jsem doposavad znala. Madeira byla snem, ale i velkou neznámou. Velkou výzvou. Nejen pro mne, ale především pro mou dcerku, tehdy čerstvě jedenáctiletou.
A bylo to těžké. Mnohem těžší, než jsem čekala.
Musela jsem čelit jazykové bariéře – nejen v běžném životě (jako objednání řemeslníka např.), ale i na úřadech, ve školním systému, v každodenním kontaktu. Najít si pracovní ukotvení na novém místě, kde nemáte žádnou historii, není samozřejmé. Připomněla jsem si z dětství, jak pomalé může být budování skutečných přátelství. Jak dlouho trvá, než člověk přestane být „cizincem“. Musela jsem „bojovat“ i proti některým členům rodiny, kteří zůstali v mé rodné zemi. Až čas něco z toho spravil sám.
Jedním z mých největších strachů bylo, jak se adaptuje moje dcera. Zvládne jazyk? Najde si kamarády? Bude se cítit dobře? Bude z ní zase sršet energie a štěstí? Dnes mohu říct, že sledovat, jak zapadla mezi vrstevníky a jak se jí daří ve škole, je pro mne jeden z největších dárků tady na ostrově. Našla si zájmy, které jí dávají smysl, baví ji, rozvíjí se a roste. A s ní i já. Čím je šťastnější, tím jsem klidnější, spokojenější a tak přichází i více kreativních nápadů, které pomáhají i jiným. Protože je na to energie, ovšem nesmíte se nechat o ni připravit tím, že zůstáváte v nefunkčních vzorcích. Je to jako „začarovaný kruh“.
A já jsem hledala taky. Kdo jsem tady, bez všech starých rolí? Co mě opravdu naplňuje? Jak chci trávit čas? A kde je moje rovnováha? V přírodě nějak lépe vnímáme sami sebe, své vnitřní hlasy. Jsou lépe „slyšet“.
Zjištění, že ani život na ostrově není vždy jen pohlednice, bylo střízlivé. Někdy fouká vítr i tam, kde bych čekala klid. Ne všechno je růžové. Vliv na osobní i rodinný život je hluboký – vztahy se mění, role se přeuspořádávají, jistoty padají. Ale právě tohle všechno mi ukázalo, jak je možné hledat nové cesty. Nezůstat stát. Netvářit se, že „to stačí“. Ale přiznat si, že chci víc, že chci být sama sebou, souznít se svou duší, dovolit si být šťastná – a že to víc si můžu postupně vybudovat. Jen udělat první krok, ten další se ukáže sám.
Co když sebereme odvahu vystoupit?
Možná nás to bude stát pohodlí. Jistoty. Dočasné pochopení okolí.
Ale otevře se něco většího – prostor pro návrat k sobě.
Začneme znovu slyšet svůj vnitřní hlas. Přijde obrovská úleva. Začneme tvořit z místa, kde už nic nepředstíráme. Najednou cítíme, jak roste vnitřní síla. A taky lehkost. A ano – přicházejí i nové možnosti. Jiní lidé. Jiný rytmus. Jiná energie.
Odvaha ke změně přepisuje staré scénáře. Rozvazuje uzly, které nás držely roky na místě.
A dává prostor pro něco autentického, hlubšího. Pro život, který s námi souzní.
Možná právě teď sedíte na mrtvém koni. A víte to. Možná ještě hledáte sílu sesednout.
Chci vám říct jedno – nejste v tom sami. Až seberete odvahu, svět vás podrží. Nové dveře se otevřou. Cesty, které byly dosud neviditelné, se náhle ukážou. Ale musíte udělat ten první krok. A možná jako já, víckrát za svůj život.
Naslouchejte svému nitru. Neignorujte ten hlas, který šeptá, co už dávno víte. Někdy totiž největší láska, jakou si můžeme dát, je pustit to, co nás stahuje ke dnu. A vykročit. I když se třeseme, ale cítíme, že je to správný krok, který souzní s našimi hodnotami a nastavením. I když teď ještě nevíme přesně kam nás zavede. Protože někde tam za tím strachem je svoboda. A nový začátek, plynoucí ENERGIE.
Zdroj fotografie: archiv Monika Dvorak
#madeiradream #madeiralife #madeira