Lisabon očima mámy a dcery: kavárny, výhledy a chvíle, co zastaví dech

Lisabon mezi povinnostmi a radostí: máma s dcerou na „úřední dovolené“

Život na Madeiře je klidný, blízký přírodě a oceánu. Ale má i své „mouchy“ po praktické stránce – některé administrativní věci prostě vyřešíte jen na pevnině. Začátkem září jsme se s dcerou vydaly na několikadenní výlet do Lisabonu. Hlavní cíl? Česká ambasáda, nový pas a rodný list v portugalštině. Ale proč si z toho neudělat i pár dní jen pro nás dvě?

Bydlely jsme v hotelu se snídaní ve staré čtvrti Monte — nahoře na kopci, kde na vás dýchá historie, výhledy, křivolaké uličky a občas i maličko vyšší dech při chůzi nahoru, ale ten pocit, když dojdete nahoru a rozhlédnete se – stojí za to.

Ambasáda: kousek domova uprostřed Lisabonu

Na ambasádu jsme se vypravily druhý den po snídani. Zvolila jsem přepravu Boltem, podle mapy byla od nás dost vzdálená a nechtěla jsem riskovat, že dorazíme pozdě na domluvený čas. 

Vstup do české ambasády v Lisabonu je jako krátký návrat domů daleko v Čechách. Není v rušném centru, ale v tiché rezidenční čtvrti Restelo, obklopena stromy a malou zahradou. Vstupní branka cvakne a najednou jste v jiném světě – klidném, téměř domácím.

Slunce se odráží od bílých fasád, kolem voní čerstvě posekaná tráva a zpoza stromů slyšíme jen vzdálený šum města. Vyřizování pasu a ověření rodného listu v portugalštině probíhá hladce – objednání předem se opravdu vyplatilo, vlastně je to nutné. Formuláře, podpisy, milé úsměvy paní konzulky a její asistentky, které vědí, že jste daleko z Madeiry… všechno plyne v klidu a přátelském duchu a radosti z komunikace v rodném jazyce. Když odcházíme, zastavíme se u branky a na chvíli se ohlédneme. Mírný větřík si pohrává s českou vlajkou na stožáru. Posíláme obě pozdravy směrem za našimi přáteli a rodinou do České Republiky.

Rušný Lisabon je jen pár set metrů za rohem, tramvaje troubí, lidé spěchají, ale my neseme v srdci ticho té malé zahrady a jemný pocit, že někdy stačí jen pár minut, aby se člověk cítil zpátky doma, i když je tisíce kilometrů daleko.

Procházky Lisabonem – mezi kopci, lanovkami a sladkou chutí pastéis de nata

Po ambasádě jsme měly celé dny jen pro sebe. Procházky, výhledy, kavárny, ochutnávky… a také návštěvy těch nejikoničtějších míst. Lisabon se nedá poznat spěchem. Každá ulička, každý kopec si žádá čas a trpělivost. Někdy i trochu humoru. „Mami, tohle nemyslíš vážně, že ne? To je horší než výšlap na Pico Ruivo,“ se špetkou ironie protestuje dcera, když supíme po strmých schodech směrem k hradu Castelo de São Jorge. Já se jí směju, ale potají přemýšlím, jestli by se tu neměly rozdávat medaile za každý vyšlapaný kopec. A to jsme na ledacos zvyklé z Madeiry!

Od hradu se otevírá pohled na celé město – bílé domy s červenými střechami se sklánějí k řece Tejo, v dálce se třpytí most Ponte 25 de Abril, který připomíná most v San Francisco. Vtom kolem nás proběhne pouliční kočka, zastaví se na zídce a jako by nám ukazovala: Tohle je Lisabon, tady jsem doma.

Další zastávkou je katedrála Sé de Lisboa, majestátní a přitom prostá. Zastavíme se na chvíli v tichu, které se tu mísí s šumem turistů, a já cítím zvláštní klid – jako by se město na pár minut ztišilo.

O pár ulic dál už ale Lisabon zase pulzuje – projíždíme se historickou tramvají, která se líně šplhá po kolejích, a z oken sledujeme zdi pokryté barevnými graffiti. Dcera fotí jeden obrázek za druhým a říká: „Tohle mi na Madeiře chybí.“ Je to pravda – a právě proto je kontrast těchto dvou míst tak fascinující.

Zastavíme se na Avenida da Liberdade, kde výklady září logy nejdražších značek světa. Dior, Louis Vuitton, Gucci, Rollex… „Tak co, máš chuť na kabelku?“ zeptám se žertem. „Spíš na zmrzlinu,“ směje se naštěstí, když po očku sleduju ceny a tím je rozhodnuto.

Zakotvíme v jedné malé kavárně, kde na nás čekají krom zmrzliny ještě teplé pastéis de nata. Křehké, sladké, s lehce spáleným povrchem, posypané skořicí. První kousnutí a na jazyku se rozplyne chuť, která je pro Lisabon stejně typická jako jeho tramvaje. Lisabon si získal naše srdce. Lisabon vás totiž nenutí být někým jiným. Jen vám tiše říká: Zastav se. Vnímej. Dýchej. A nech se vést.

• 
  Belém – čtvrť u řeky Tejo, kde se setkává slavná historie s pohodovou atmosférou. Klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos) je monumentální stavba – zdobené portály, palmové stromy, ten majestátní klášterní dvůr, kde je příjemné se zastavit, sednout si do stínu a dívat se kolem.
  
• Torre de Belém – Belémská věž, pevnost i maják zároveň, stojící v řece / u řečiště, původně obranná stavba, dnes turistický symbol. Výhledy z ní směrem k řece, lodím, širému nebi – to má své vlastní kouzlo.
  
• Castelo de São Jorge – odtud máte Lisabon skoro jako na dlani; zastavíte se tam při západu slunce, když město zčervená, stíny se prodlouží, a Alfama, střechy, věže a moře okolo – magie.
  
• Sé de Lisboa – katedrála, která stojí za návštěvu nejen kvůli architektuře, ale i kvůli poloze a autenticitě starého Lisabonu.
  
• Arco Triunfal, Padrão dos Descobrimentos (Památník objevitelů) – tyhle památky přibližují dávné portugalské mořeplavce, objevy, cesty do neznáma. Skvělé pro dceru – rozhovory o historii (nad kterou mávla rukou, že si to najde na internetu, až bude potřebovat), mapách, kdo byli objevitelé, jaké to je plout do neznáma. Ale atmosféra pohlcuje i ji.
  
• Avenida da Liberdade – široká třída plná zeleně, soch, elegantních butiků. Tady najdete světové značky, luxusní obchody, kavárny pro oddech. Pokud máte chuť a rozpočet, je to ideální místo na „holčičí shopping“.

Oceanarium: podmořská magie

Jedním z vrcholů našeho výletu byla návštěva Oceanaria v moderní čtvrti Parque das Nações. To místo dokáže probudit nejen dětský, teenagerský, ale i dospělý úžas – obrovské akvárium plné žraloků, mant a těch všech barevných ryb, prostředí světla, ticha a klidu.

Pro dceru byla fascinující každá skleněná stěna, každý pohyb větší nebo barevné ryby, fotky toho byly důkazem. Tahle podmořská říše nás dostala mimo běžný den. Na hodinu a půl jsme se ocitli v jiném nádherném světě.

A praktický tip: Oceanarium je snadno dostupné metrem (Oriente), což oceníte, když nechcete řešit složité přesuny.

Křehkost života: smutný okamžik u lanovky Glória

Měly jsme plné hlavy podmořských barev, pohybů žraloků a rejnoků. Bylo půl hodiny po šesté večerní, kdy jsme se vracely z Oceanaria metrem — ale nějak to nešlo hladce. Vlaky byly přeplněné, některé linky nefungovaly. Vystoupily jsme proto už na Avenida da Liberdade a pokračovaly jsme k hotelu pěšky — Bolt ani taxi nás nechtěly vzít. Netušily jsme proč.

„Mami, co se tady děje?“ zeptala se dcera, když kolem nás proletěly sanitky a policie. Nejprve jsme netušily důvod, dokud jsme se nepřiblížily k lanovce Glória.

Najednou se otevřel pohled na místo, kde se stala tragédie. Stojíme přikované u zátarasu, držíme se za ruce, a nemůžeme odtrhnout oči od té spouště. Já jen tiše přikývnu. Nemusíme na to nic říkat – sdílíme pocit, který slovy nelze popsat. Polykáme slzy a husí kůži cítíme po celém těle. Město kolem nás pulzuje, ale my se na pár minut odpojily od světa. V myšlenkách, že se stalo něco strašného, ale netušily jsme co.

Všude sanitky, vozy civilní obrany, ulice v blízkém okolí byly uzavřené, aby mohly odvážet raněné a mrtvé. Ticho a chaos zároveň. Ten okamžik, kdy si člověk uvědomí, jak tenká je linie mezi každodenní rutinou a nečekanou událostí.

Ze zpráv jsme se pak na hotelu dočetly: historická lanovka Glória (Ascensor da Glória), která spojuje Restauradores / Avenida da Liberdade směrem nahoru k Bairro Alto, se svezla do tragédie. 

Dcera později tiše pronesla: „To je hodně smutný. Je to fakt smůla být ve špatnou chvíli na špatném místě.“ A to nás obě stačilo zastavit, nadechnout se, uvědomit si, že život není jen o krásných výhledech a kavárnách – že ta rovnováha je děsně tenká.

I přes smutek v srdci se však cestou zpět začíná vracet běžný rytmus: krok po kroku, dýchání, lehký smích, když zahlédneme známou kavárnu, kde jsme si před pár dny pochutnávaly na pastéis de nata. Ta rovnováha mezi radostí a smutkem – Lisabon ji dokáže nabídnout v každém kroku, v každé ulici.

Návrat domů na Madeiru & začátek školy

Po několika dnech plných zážitků jsme nasedly na letadlo zpět na Madeiru. Tentokrát bylo přistání hladké, moře jasně modré a vzduch skoro jako by nás vítal.

Za pár dní už dcera seděla ve školní lavici, už s novými vzpomínkami v kapse, s pasem na cestě, s rodným listem ověřeným, a já s pocitem, že i „úřední“ cesta do Lisabonu může být výletem, inspirací a připomínkou toho, co je v životě důležité.

Závěr: Úřední dovolená, která zůstane v srdci

Lisabon nám nabídl všechno – praktickou stránku života expatů (ambasáda, formuláře, objednání pasu), radost z objevování (historické památky, moře, výhledy, Oceanarium), chvíle jen pro nás dvě, a i připomínku toho, jak je život křehký.

Když cestujete – a obzvlášť když jste daleko od domova –, není to jen o destinaci. Je to o čase, který si uděláte jen pro sebe, o rozhovorech s dcerou, o těch malých věcech: pastel de nata v Belému, výhled z Castelo, ten zvláštní okamžik klidu, když se ocitnete na ambasádě, a řeknete si: „Cítím, že žiju a tohle všechno stojí za to.“

Proto stojí za to spojit povinnost s radostí, nechat se vést městem, ochutnávat nové i známé, a mít chvíle, které zůstanou v paměti. I když cesta začíná formalitou, může skončit něčím mnohem víc. Něčím, co možná ani v plánu nemáte, ale ono to potká vás.

Chcete se podívat na zkrácený záznam z téhle naší cesty? Podívejte se ZDE a přihlaste se k odběru, přibudou další TIPY spojené se životem na Madeiře a v Portugalsku: