Když vám MADEIRA ukáže, kdo je tady ŠÉF: můj solo trek z Pico Arieira na Ruivo (a zpět!)

Srpen, hřebeny Madeiry, a já – sama, s batohem, vodou a trochou iluzí o „pohodové procházce“. Trek z Pico Arieiro na Pico Ruivo se ukázal být výzvou, která prověřila moje nohy, dech i trpělivost. Ale hlavně mi připomněla, že na horách platí jedna neúprosná pravda: Madeira je šéf, a my se jí musíme přizpůsobit.

Bylo léto, srpen, dva roky zpátky, přesně ta doba, kdy slunce pálí, vítr fouká všemi směry a člověk si říká, že trek z Pico Arieiro na Pico Ruivo je vlastně taková fajn vycházka s úchvatnými dechberoucími výhledy. „Vždyť je to jen pár kilometrů,“ říkala jsem si. Kdybych tehdy věděla, že ta trasa má v rukávu víc překvapení než portugalská byrokracie, možná bych ráno začala aspoň o hodinu dřív (vyrážela jsem v 9 ráno z Arieiro, parkovala jsem na dolním free parkovišti – cca 700 m pod radarem).

A tak jsem vyrazila. Poprvé tuhle trasu a rovnou sama.
Ne proto, že jsem dobrodruh roku, ale protože nikdo z mých doposavadních známých dobrovolně nešel riskovat, že tam nechá své poslední zdravé koleno.

Dnes je trasa po požárech v roce 2024 bohužel stále uzavřená, ale o to víc jsou moje vzpomínky živé. A lehce zpocené.

Začátek: euforie, výhledy a pocit, že to „dám levou zadní“

Začátek trasy je krásný, fotogenický, plný výhledů, které byste nejraději rovnou zarámovali. Start u Pico Arieiro je jako vstup do marketingového letáku:
hřebeny, mraky valící se pod vámi a rychle měnící směry, vítr do vlasů, dechberoucí panorama, nohy jsou čerstvé, tělo odpočaté. Říkáte si:
„Tohle dám. Jsem úplně v pohodě.“

Ano, zatím. Jdete první kilometry a říkáte si:
„Jasně, je to pár kilometrů, to bude pohodička.“ Plná energie, krok pružný, úsměv široký. Po ránu ještě ani tolik turistů na trase.

Ach, sladká nevědomosti. Trasu jsem dopředu nijak nestudovala, jen jsem měla prohlédnutých pár obrázků a videí. A moc jsem se těšila.

Schody do nebe? Část, kde příroda přestává žertovat

A pak to přijde.
Schody.
Takové ty, které stavěl někdo s velkým smyslem pro černý humor. Dlouhé, strmé, nikdy nekončící. Ještě že jsou u nich ocelová lana, a když zrovna nikdo nebyl poblíž, vůbec jsem se nestyděla do nich zavěsit a pšplhat se tak nahoru.

Tehdy jsem pochopila, že moje stehna mají vlastní osobnost a rozhodně nejsou přátelská. Dělala jsem pauzy, které jsem důstojně přetvářela na „focení výhledů“.

Je to zvládnutelné i s normální kondicí, jen se připravte, že vaše dýchání bude znít jako starý espresso kávovar.

Normálně zdatný člověk to dá – ale s přestávkami, funěním jako parní lokomotiva a s otázkami typu:
„Proč tohle vlastně dělám a dobrovolně?“

Naštěstí každá nahoru má i svou dolů, jenže u téhle trasy se zdá, že to dolů je vždycky dvakrát delší, než by mělo být. Hlavně pro kolena.

Tunely: Vítejte v přírodní klimatizaci

Tunely vytesané do skály jsou malý dar z nebes.
Vstoupíte do nich a najednou je tam stín, chládek a ticho. Místo, kde si i vaše vnitřní motivace dá krátkou pauzu. Kdyby tam byla zásuvka a Wi-Fi, klidně bych si tam udělala kancelář.

Ale ne – cesta volá dál a čas taky, musím se zvládnout do setmění vrátit ještě stejnou trasou zpátky. A tak pokračuju: občas po úzké stezce, občas po schodech, občas po něčem, co se tváří jako vyhlídka, ale ve skutečnosti je to jen místo, kde se člověk tváří, že fotí, a přitom sbírá dech.

Zatáčky, které vypadají stejně (až na tu jednu)

Cesta se vine nahoru a dolů jako horská dráha.
Zatáčka, výhled nové úžasné scenérie, schody, tunel.
Zatáčka, výhled další úžasné scenérie, schody, tunel.
A pořád dokola.

Až jedna z těch zatáček byla jiná.
Za ní se konečně objevila horská chalupa s občerstvením — místo, které ve vás vyvolá radost srovnatelnou s úlevou po vyřízení portugalského papírování. Stín, lavice, voda… a hlavně: vědomí, že už jste „skoro tam“.

Posledních 500 metrů: malý test velké vůle

Po krátkém odpočinku jsem vykročila na poslední část.
Půl kilometru.
To se dá říct jedním dechem. Ale ujít už to s jedním dechem nejde.

Těchto 500 metrů je poslední výšlap na samotný vrchol Pico Ruivo — strmé stoupání (převýšení tuším něco kolem 150 m), kde cítíte každý krok, každý sval a občas i svůj životní smysl. Jenže těch posledních 500 metrů je ve skutečnosti něco jako závěrečná zkouška z odhodlání. Výšlap na samotný vrchol Pico Ruivo se tváří nenápadně, ale když už máte v nohách několik hodin schodů nahoru a dolů, působí jako malé horské peklíčko zabalené do krásných výhledů.

Ale zároveň to byl úsek, který mě hnal dopředu. Protože jsem už věděla, že to dám.
A pak…

Vrchol Pico Ruivo: odměna pro tělo i ego

Najednou se otevřel prostor. Vítr zesílil, výhledy se rozšířily do všech světových stran a já stála na nejvyšší hoře Madeiry a světe div se, je to OSTROV! 🙂

Ten moment měl všechno:
za sebou 1200 m celkového převýšení, únavu, radost, hrdost, lehký šok z vlastní výkonnosti a hlavně — ten pocit, že jsem si ten den opravdu užila a zasloužila. A možná i druhou večeři.

Ten výhled stál za všechno.
Za ty schody.
Za ten pot.
Za ty momenty, kdy jsem si říkala „proč tohle dělám?“.

A hlavně za ten úplně epický pocit: Dala jsem to. Sama. A až na vrchol s nádherným výhledem navíc kolem dokola na oceán v dáli. Měla jsem tak trochu štěstí i na počasí.

Cesta zpět: disciplína, která by měla být olympijským sportem

Když se otočíte a uvědomíte si, že jdete tu samou trasu zpátky, cítíte respekt. A taky trochu zoufalství.

Tělo unavené, stehna pálí, hlava počítá zatáčky, schody i minuty.
Ale nakonec je to všechno o tom, že člověk najde vlastní rytmus — krok za krokem, pauza za pauzou.

A když se konečně znovu objeví Pico Arieiro, máte pocit, že by vám někdo mohl pověsit na krk medaili. Klidně i čokoládovou.
V normální kondici, s dostatkem vody, snacků a pokory k horám je to zvládnutelné dobrodružství. Se všemi pauzami jsem dorazila k autu v šest odpoledne a těšila se na večeři. Prostě jen musíte přijmout jednoduchý fakt:
Madeira vás na téhle trase vychová.

Po požárech v roce 2024 je tato legendární stezka stále uzavřená

A tak dnes o trase jen vyprávíme a těšíme se, až se zase otevře. Měla by snad být zpřístupněna na jaře 2026.

Moje vzpomínka zůstává:
Já a mnoho dalších odvážlivců na trase (takže jsem vlastně sama nešla), srpen, slunce, vítr, nekonečné schody a pocit, že jsem si zasloužila každý kousek občerstvení na konci dne.

Závěrem: pro koho tenhle trek je (a není)

👉 Je pro vás, pokud máte normální kondici a chcete výzvu.
👉 Je pro vás, pokud máte smysl pro humor a berete hory s pokorou.
👉 Není pro vás, pokud čekáte procházku růžovým sadem.

Je to nádhera. Je to dřina. Je to zážitek, na který nezapomenete. Je to jeden z nejkrásnějších treků tady. A tak jsem si ho zopakovala ještě několikrát s přáteli, rodinou, ale vždy už jen jedním směrem 🙂
A já jsem ráda, že jsem si ho tehdy prošla TAM a ZPÁTKY — sama, v srpnu, se sluncem na zádech a s pocitem, že mě Madeira zase jednou vychovala.

Hledáte další tipy? Mrkněte třeba SEM